Jak to bylo v roce 1908

07.10.2010 08:48

Práce kvapná – málo platná, praví staré dobré přísloví, jehož pravdivost a význam nikde lépe se neosvědčuje než právě v našem zřízení, neboť rozvahou a klidem při všech pracích záchranných vyvarujeme sebe i jiné před neštěstím a škodou.

Jest pravda, že počínati si máme pokud možno nám nejrychleji, však mezi rychlostí a střeštěným, nerozumným chvatem jest veliký rozdíl. Již při poplachu požárním třeba zachovati klidnou mysl: člen nerozvážný, třeba za chladné noci, zaslechnuv znamení na poplach, vyletí bez rozmyslu, uchopiv své šatstvo do náruče, ven do chladna a sychrava a teprve po cestě úprkem se obléká; sám viděl jsem člena, který maje v náručí boty, teprve po cestě ku skladišti se obouval, když byl si dříve na studené, mokré půdě nohy dokonale namočil. Není pak divno, že tímto způsobem se připravujeme o zdraví a to zcela zbytečně, neboť ten okamžik, který doma potřebujeme k řádnému oblečení, nerozhoduje a to tím spíše, poněvadž i mezi během třeba se pozdržeti oblékáním a zvláště obouváním, neboť v běhu se přece nikdo obouti nemůže.

Ku skladišti neb k požářišti neutíkejme jako splašeni; jděme ostrým rychlým krokem, majíce ústa zavřena; vždyť člen, který v šíleném úprku na místo dorazí, sotva dechu popadaje, nejen, že vydává své zdraví v šanc, ale není také pro prvou chvíli vůbec ku práci schopen. Dorazivše do skladiště, počínejme si opatrně a s klidem, bychom nepřišli k úrazu nebo neprovedli nějakou hloupost.

V noci vždy rozsviťme ve skladišti, neboť není ničeho snazšího, než po tmě naraziti na nějaký ostrý hrot neb vyčnívající předmět, o něž ve skladišti nikdy není nouze a pak také při světle nemůže se přihoditi tak snadno nějaký omyl, který při vší tragice okamžiku není bez příchutí velmi komické, jak přihodil se sboru, který za tmavé noci spěchaje k místnímu požáru na místě stříkačky vytáhl ze skladiště umrlčí vůz a teprve u požářiště omyl ten shledal. To je také dokladem, že do hasičského skladiště nepatří ani secí stroje, ani umrlčí vozy, ani máry, ba také ne flašinet obecního chudého, jak pisatel sám na vlastní oči se byl jednou přesvědčil.

Sebereme proto své nářadí klidně a jedeme-li přes pole, nejeďme jako blázni a zvláště toho buďme pamětliví, abychom měli na stříkačce světlo; neboť co platen šílený let, když vydáváme se nebezpečí, že se stříkačka na polní cestě neb někde v zatáčce překotí a tomu neb onomu pár žeber zlomí, nehledě k tomu, že také potah tím značně trpí a že proto majitelé potahů se zdráhají z té příčiny své koně propůjčiti.

Jedeme-li, posaďme se na stříkačku opatrně a pevně; zvyk, že na stříkačku zavěsí se nejen členstvo, ale někdy i lidi, kteří by se na oheň rádi podívali, jest zavržitelným, neboť přetížením kazí se stroj, péra, jsou-li jaká, se ničí a lehce mohou prasknouti a také členstvo, na stříkačce visící, nemajíc pevné opory lehce spadne a kosti si poláme.

Jedme-li přes jiné obce k požáru, pak netrubme v nich jako když anděl volá k poslednímu soudu: nechme občany v těchto obcích klidně spáti, vždyť jich nepotřebujeme a darmo nám pak při požáru překáží; však ono se těch čumilů najde dost v té obci, kde hoří a buďme bez starosti, že ten, kdo k ohni přijíti chce, přijde i bez troubení a ty lenochy, kteří pomáhati nechtějí, ani basbombardonem z teplých pelechů nevybouříme; nejspíše nám ještě, až se s nimi sejdeme, trochu vynadají.

Dorazíme-li na požářiště, připravme klidně své nářadí dle daného nám rozkazu: čiňme tak s chladnou myslí, abychom hadice nepřipojili na sací stranu stříkačky a savici na výpustnou; vždy toho dbejme, aby savice měla koš a podívejme se, kam ten koš zapustíme: byl jsem toho svědkem, jak sbor doraziv na požářiště, spustil savici do džberu vodou naplněného nepřesvědčiv se, co pod tou vodou ve džberu jest; bylo tam ale hašené vápno, do něhož koš savice částečně zapadl, a na dva zdvihy bylo po práci: hašené vápno vniklo do ústrojí stříkačky, která vypověděla službu a trvalo to hezkou chvilku než se závada ta našla.

Přesvědčme se také, zda mezi jízdou nepohnuly se kužely; stalo se za mé přítomnosti, že stříkačka nechtěla sáti vodu a teprve po dlouhém hledání seznámo, že při jízdě excentrický závěr kužele se otřásl a kužel o nějaký milimetr uvolnil a bylo po práci.

Na požářišti nechť velitel neb vedoucí vůbec naprosto nedovolí, aby kterýkoliv člen konal nějakou práci na vlastní vrub, neboť jen tím možno se vyhnouti okolnostem velmi trapným, které nám jen posměch vynesou; byl jsem svědkem při požáru staré, ze dřeva zrobené stodoly, která plála plným žárem, že mladý, nezkušený člen nového sboru, jenž poprvé hašení požáru se účastnil, jako beze smyslu strhl se stříkačky hákový žebřík a tím k hořící stodole utíkal; co tím chtěl, to patrně nevěděl ani on, neboť lézti do hořící stodoly dovede jen hasič na plesové pozvánce.

Neplýtvejme vodou: vidíme-li, že žádné nebezpečí nehrozí, nelejme vodu sousedům na střechy a do komínů sousedních domů; jsou-li chatrné střechy, mají pak sousedé plné půdy vody, čímž ovšem vděk jejich nezískáme.

Při zachraňování věcí používejme rozumu, nemlaťme okna, dvéře, neházejme almary okny ven, vidíme-li že stropy jsou klenuté neb jinak ohnivzdorné, např. dlaždicemi kryté apod.

Bylo to v obci M., v klenutém krámě kupeckém hořelo, mnoho toho tam nebylo, byl to tzv. pojišťovací ohníček. Přiběhli členové sboru a nejhorlivější z horlivých letěl do prvního poschodí, sebral košík na prádlo a do něho naložil z kredence hrnečky, sklenice, dále sebral někde hrnec sádla, vyrazil okno v prvém poschodí a vykřiknuv varovně: „Pánové pozor!“, vyhodil to všechno ven na ulici! Jak pak ta valná hromada střepů dole vypadala, lze si lehce pomysliti a jakou slávu chrabrý zachránce za svůj rekovný čin sklidil, o tom ale historie raději mlčí……

A proto, bratři, vždy klid, rozvahu a chladnou mysl!

Zdroj: Hasičské rozhledy, ročník 1908

 


http://www.sdhlhotauvsetina.webnode.cz/